Jmenuji se Rozinka- Hrozinka, to si jistě pamatujete a na dlouho jsem se Vám odmlčela. Mělo to svůj důvod. Programy na domečku byly náročné nejen pro mě, ale i pro zbytek zvířeny. Obrovskou výhodu to mělo v tom, že jsme se sžili. Teď všichni spíme pohromadě, já jako kobyla jim dělám polštář, jen jsem se zatím neodnaučila dělat koblihy v ložnici. Zbytku to nevadí, jen paní Rozinková Hrozinková má občas řeči. Ale ona to tak nemyslí. Já to vím. Ale musím se pochlubit. Jako jediná z celého stáda jsem byla vybrána doprovodit majitele pěšky při pochodu Kněždub- Milokošt. Nedali si říct,nevím co je to popadlo. Na začátku, plni energie, jsme vyrazili skoro poklusem, od kopyt mi létaly jiskry, jak jsem je hnala. To trochu přeháním. Před Kozojídkama ovšem přišla první krize. Bohužel moje. Netrénované kopýtka začaly protestovat. A tak se víc stálo než šlo. Před Milokoští jsem se majitelům snažila dát najevo, že by mě mohli vzít na záda… efekt to nemělo, asi budou natvrdlí. Takže po dvou hodinách s vypětím všech svých sil jsem dorazila domů. Já pěšky, zbytek osazenstva další den na vozíku za autem. To je ta spravedlnost. Pár dnů jsem musela dělat ofrky, ovšem teď už si užívám pastvy u Moravy, jen zaplavat mě zatím nenechali. Asi se bojí, že bych jim uplavala do Černého moře .Milostivě jsem majitelům trošku zapózovala, ať mají taky radost . A musím říct, že fotky se podařily. Sama se sobě líbím. Ale zjara mě nikdo pěšky zpátky do Kněžduba nedostane. I kdybych si měla zaplatit taxi. A když si majitelé prosadí svou, ještě tu máme koňského ombudsmana. A nebo to poženu do Štrasburku, když budu muset. Tak to bude.