Věříte na víly?!? Pokud ne, ani dál nečtěte. Kdo ano, příběh začíná. Byla jednou jedna víla a jmenovala se Violka. Pokud jste si mysleli, že všechny vílí jména začínají na samohlásku – Amálka, Evelínka, Artnoštka, tak se viditelně mýlíte. Violka je vodní víla, rodiče ji pojmenovali podle violky, vetší sestry fialky. To jsou ty modré kytičky hodně vonící do první bouřky. A pak už jenom zdobí. A protože Violka dosáhla vílí plnoletosti, vydala se na povinnou vílí zkušenou. Vodní víla nemůže jezdit autobusem, ani vlakem. Vodní víla se brouzdá ranní rosou od rybníku k rybníku, není-li rybník, tak k potoku, není- li potok, tak ke strouze, pokud i strouhy došly, ke kaluži, když je krize největší, tak i kapající vodovodní koutek musí stačit. Putovat začíná před půlnocí, to je rosy nejvíce, sluníčko není její kamarád. Kolem 9 hodiny už je rosa prostě fuč. Víla nevíla v noci se jí šlo dobře. U kozojídského rybníka ji sice vyhnali rybáři, prej že nemá rybářský lístek a při brouzdání vodou jim plaší ryby, pak si ale omočila nohy v Kozojídce a pokračovala už s vycházejícím sluníčkem směr Bílé Karpaty. Poslední kapka rosy jí došla v Kněždubě. A teď vílí babo raď. Kněždubský potok v zemi v troubelích, všichni platí vodné a stočné, dokonce i kanalizace už je centrální. Začala se bát, aby vydržela do další rosy, přemýšlela, kde se schová. A protože les vždy zadržuje vodu více, začala stoupat Výhonem směrem ke Kněždubskému háji. Hned dole u Gregorového jí ale došly síly. Naštěstí si u domečku všimla staré litinové pumpy, teď ještě aby fungovala. Ale protože její anděl strážný měl dobrý den, pumpa nejen fungovala, ale po předchozím programu byl lavor pod pumpou plný vody. Snad si nemyslíte, že by taková éterická bytost byla schopna sama pumpovat.
A i ve vílím světě bohužel gentlemani vymřeli. Lavor plný, zapomněla na slušné vílí způsoby, zoufalé víly dělají zoufalé věci, prostě se v lavoru vyválela jako to čuňátko, její vílí šaty by se daly kroutit. Kdyby ji tak viděli rodiče. A pak jen otevřenými vrátky vběhla do stínu průjezdu, kde se schová, než se soumrakem vyrazí dál. Ale to se mýlila. Osud měl s ní jiné plány. První neunikla husám, začaly křičet, až to slyšel celý Kněždub a všichni důchodci vyrazili na zápraží, co se děje. V Kněždubě se to tak dělá. Husy jsou sice ptáci, s vílami je nic nespojuje, ale aspoň mají rády vodu a mají v ohradě malý rybník. Nakoukla, zhodnotila situaci a pochopila, že husí rybníček, ačkoliv je plný vody, není na vílí koupání to pravé. A tak vzala alespoň prozatím zavděk domečku husopasky Stázičky. Stín, chládek, kousek dál miska plná voda pro slepice. Stázička má velkou sukni a tak se Violka schovala za ní a usnula. Zpočátku tak na jedno oko, ale pak vysílená spala a spala a únavou i noční rosu zaspala. A tak zůstala na selském domečku v Kněždubě č.p. 76 plném zvířátek, tajemství, positivní energie a pohádkových bytostí. Kdo chce vědět dál, jestli Violka zapadla do kolektivu, jestli začala čarovat vodní kouzla, nebo se z nutnosti předělala na suchozemskou vílu, protože i v Kněždubě je málo vody, musíte vyčkat dalšího pokračování. A to bude ještě pikantnější. Protože i vílí život klade nástrahy a ne každá víla je ustojí. Statistiky jsou neúprosné. Tak ať se dneska Violce u nás dobře spí. Autor: MUDr. Mário Grossmann
Kdykoliv padne kouzelné slovo víla, ať je řekne kdokoliv nahlas nebo i potichu, probouzejí se všechny jmenovkyně v širokém okolí několika kilometrů. Ba dokonce reagují na slovo vila, to jako ten veliký barák, nebo u slov jako zavilý, vlci vyli nebo dívky vily věnce. Prostě je v tom velký nepořádek. Čeština je hodně bohatý, ale i zákeřný jazyk. Určitě si to pamatujete nejen z první třídy. Všechny ty měkké nebo tvrdé i, mě a mně, vyjmenované slova … A pokud padne slovo rosa, voda, rybník, H₂O, řeka, moře, oceán, ale i kaluž, kapka či vodovodní řad, ba i vodné nebo stočné, prostě cokoliv související s tím napohled průhledným, žbluňkajícím, tekoucím, shora od sluníčka modrým či naopak temně zeleným, klidným pod hustými stromy ve vazbě na shora uvedené, probudí se všechny ty vodní treperendy v širokém okolí. A protože reálný socialismus (prosím rodiče, vysvětlete to dětem, to byly naše pohádky v 80 –kách) se podepsal na vodě široko daleko, všechny ty meliorace, napřimování toků řek i říček, poručíme větru, dešti, vysušování bažin nebo i schovávání vesnických potůčků do podzemí , jakoby se bylo za co stydět, se podepsalo na celorepublikovém počtu víl. Nejen na Slovácku. Na to je statistika a ČSU s pravidelnými hlášeními. A tak s hrdostí musím říct, že naše Violka je široka daleko od Hodonína po Hradiště jediná použitelná vodní víla. Možná až po Zlín, i když na Baťáku se ji snažili zlanařit, i byt, řidiče a mobil jí nabízeli….To jen abyste věděli. To i vodníků je více. Vím o jednom u veselského splavu, ten jednou za čas doplní sbírku dušiček v hrnéčku o opilce přecházejícího přes lávku, jeden je u slepých ramen Moravy v Milokošti, ten dušičky nemá, protože je skrznaskrz hodný vodník, rybářům nahání ryby až na háček a ty, co se proboří při bruslení, tlačí zespod nahoru, než přijede záchranka. Ještě, že nemá mobil, i tu 155 by zavolal. Ale vraťme se k vodním vílám. Víly obecně nejsou vidět. Nebo už jste viděli nějakou vílu?!? Nebo draka, vodníka , bludičku nebo cokoliv pohádkového?!? Já teda ne. U víl se tomu dá ovšem pomoci. Dají se namalovat . A protože víla je rodu ženského, je to od přírody zvědavý tvor. S tím nic neuděláte ani u manželek, ani u víl. Já, když maloval Violku, při své zvědavosti mi koukala přes rameno a tichým hláskem mě dirigovala, abych jí neudělal ostudu, kde přidat a kde ubrat.
I ve vílím světě funguje formule 90-60-90. Snad je spokojená. Na facebooku bez odezvy, zatím ho asi nemá, do vílího světa ještě nejspíš nedorazil. Zatím. A protože ne všichni umí malovat, funguje ještě jedno hodně složité a zároveň hrozně jednoduché kouzlo. Podstatu nebudu vysvětlovat, to se dostáváme až k nanotechnologiím. To i doktorům dá zabrat. A ti mají všichni velkou hlavu. A to vím, o čem mluvím. Stačí hodně věřit, zavřít oči a opakovat: „Věřím ve víly.” A pokud vám to nikdo nepokazí tím, že je nevěřící Tomáš, jako ten náš doma, uvidíte Violku. Dnes ji ještě necháme odpočívat. Musí nabrat hodně sil na programy s dětmi, ale až přijedete na domeček v Kněždubě a zopakujete kouzlo a budete tomu skutečně věřit a nikdo z učitelek či pedagogického doprovodu vám to nepokazí, moc ráda se vám ta naše vodní víla domácí ukáže. A píšu naše, protože se ji u nás líbí a na tuto sezonu je jistá. Ani ten Baťák ji nezlákal. Slíbili jsme jí každé ráno nejméně kýblík čerstvé rosy, může stávat až s našimi zvířaty za svítání a hlavně slušné zacházení. Slušnosti, i ve vílím světě, je jako šafránu. A když dodržíme slovo, začne s vodními kouzly. Máte se na co těšit. Takže dnes už jen povečeřet, umýt zoubky, to slušně vychované děti alespoň občas dělají, dát pusinku na dobrou noc mamince i tatínkovi, pokud se doma vyskytuje, možná i modlitbička by se hodila, ono nahoře se to počítá a pak už jen spát. Violka má pro vás na dnešní noc zvláště vypečené sny. Ale nebojte, všechny se budou líbit a dobře dopadnou, i to už je nahoře dopředu domluvené. Vyspíte se do růžova. Takže do postýlek, zavřít oči a ani nemuknout. I rodiče už mají právo mít od vás klid, nechte to na Violku. Dobrou a zase brzy nashledanou. To už budeme kouzlit. Je tu jaro a když si budeme přát, i rosa ráno bude. Dobrou noc.
A dnes krátké vílí violkovské povídání pro bohužel ještě zimní podvečer a večer. Minulý víkend jaro se vší parádou, teplo, sluníčko, ba dokonce první špekáčky jsme si opekli. A dnes zase zima, sníh, fouká vítr, prostě kdo je doma u krbu, ten to vyhrál. Podobně je to i na domečku v Kněždubě. Ovšem pokud tady fouká a je nepříjemně, tam je vichřice a megasuperdupernepříjemně. Zvířátka nejsou hloupá, nakrmená spokojeně zalezla do tepla a závětří chlévu, leží, odpočívají, mastí karty a vymýšlejí alotria na hezčí dny, nebo jen tak pospávají. Ven by vylezli snad jen ti nejotrlejší za pečivo a to ještě s donáškou až pod nos. Jenom Violka se nudí. Stázička jela na poslední lyžovačku na Stupavu, nechala jí sice volný bejvák, ale co s volným domkem, když není koho do něj vzít. I slepice jí daly košem, prej že mají něco neodkladného na práci. Prostě slepice. Chvíli uklízela pavučiny, bavila se zaháněním poschovávaných pavoučků, kterým se vůbec nelíbila její snaha o jarní úklid, ale to také nejde dělat pořád. Vykukovala ven, jestli se Stázička už mokrá nevrací domů, chvíli vyhlížela sluníčko, ale kde ty věci. Sluníčko i celé jaro se někde zapomnělo a sněhu přibývalo. Do večeře daleko, i vydala se po okolí. A protože je Violka jak jistě víte víla vodní, samozřejmě ji první kroky vedly ke studni. Pokud znáte náš domeček, víte, že před ním je stará litinová pumpa. Studna je tak hluboká, že je v ní vždycky voda. Studna je ručně kopaná, vyskládaná kamenem, jak se to dělalo dříve, takových už mezi studnami moc není. A ta voda z ní, studená, chutná jako kněždubské léto se všemi jeho krásami a vůněmi, jenom nevím, co by na ni hodonínská hygiena řekla. A bydlí v ní stará moudrá kapradina. Byla tam už za císaře pána, vodou se osvěžil TGM i Kléma při průjezdu prezidentské kolony Kněždubem, jak píše místní kronika, to se ještě vítalo vodou a chlebem se solí. Další prezidenty už neviděla, cole a spritu konkurovat nemůže. Ale to jen odbočka. Violka nakukuje, voda jí láká, víla nemá problém protáhnout se škvírou v poklopu. Kapradina spí, jež už stará a unavená, světla je tam pomálu, většina listů suchá, drží se jen jedním kořenem, i ten vypadá, že už drží jen ze zvyku. A pak se to stane, Violce uklouzne nožka a už se řítí do studny. Nebojte se, kapradina, říkejme jí Petronela, ji zachytí, kořen vydržel. Hurá! Hledí na sebe, ani jedna ani druhá neví, co v tom úleku říct. Violka je ráda, že nespadla až do hloubky a mokré vílí šaty ji netáhnou až ke dnu, Petronela, že kořen vydržel a ještě chvíli tu může růst. A protože je zrovna čas na kafíčko, už Violka sedí na listu kapradiny, pohupuje se, malíček způsobně nahoru u cappucinka, jak to velí vílí etiketa, Petronela turka s rumem, jak to má ráda. To, že má rum ráda vím, když jsme na podzim opravovali čerpadlo a já byl uvnitř, jako správná paní domácí mi ho i s koláčkem od Bachana nabízela. A holky melou a melou a melou. Prostě ženské. Petronelu už dlouho nikdo nenavštívil, kdo by taky navštěvoval starou kapradinu, zima nezima, Violka je mladá ukecaná žába, ta mele, ať je zima nebo léto. A dnes už má absťák. A hodiny utíkají. Dojde řeč i na vodní vílí kouzla. Čistě prakticky se Petronela ptá, jestli umí přivolat a zahnat mrak, nasměřovat jej, aby pršelo na Gregorovém a ne na Ondrušovém vedle, aby pršelo po kapkách a ne čúrkem, jak při přívalových deštích, jestli umí rosu s příchutí a jaká příchuť teď frčí.
A jestli umí vyrobit mlhu na požádání, ba dokonce taková slova jako aerosol nebo whaterboarding od staré kapradiny padlo. Kdo by to do ní řekl. Violce došly slova. Seděla s otevřenou pusou, Petronela chrlila další chytrá slova, byla vysloveně ve vodním živlu- byla tak rozjetá, že chvílemi se zapomínala držet posledním kořenem, takže to místy vypadalo, že obě skončí na hladině. Violka musela uznat, že o spoustě věcí vůbec neslyšela a taky přiznala, že to studium na SVVŠ bohužel ukončila bez maturity, zradila ji nedostatečná vílí docházka a rodný jazyk, technické předměty jako vodohospodářství, vodovody a kanalizace, vodo, kapko a roso tvorba zvládla. Sice s odřenýma ušima, ale zvládla. A pro ty co neví, co je SVVŠ / ta už tu v 60 tých letech byla / je to střední vílí vodní škola. Nejbližší pobočka na polytechnickém institutu v blízkých Kunovicích. To jen pro pořádek. A protože Petronela má viditelně navrch, Violka se zastyděla a domluvily se na doučování a taky na tom, co se ve studni řeklo, to tam taky zůstane. / mokrá varianta - co se doma upeče, to se doma i sní /A plácly si na to. Moudrá stará kapradina Petronela přišla k vnučce, vodní víla Violka našla kouzelnou babičku a kamarádku a spolu našly cestu, jak předat know how mladší generaci. A protože venku už byla fakt tma, která babička by svoji vnučku poslala jen tak bez doprovodu do nepřátelské noci, Petronela použila první kouzlo. A protože to byla kapradina jdoucí s dobou sledující výdobytky moderního světa, domluvila se s vodním čerpadlem, které namontovala firma Armstark vodo topo, a které po celou dobu vše tiše poslouchalo a nic neříkalo a myslelo si své a to Violku vyplclo po krátkém putování trubkami až na dvoře selského domku. Cesta úžasná , jako na tobogáně v Pasohlávkách / tam by se Violce až na ty rakouské důchodce líbilo/, to Violka nikdy nezažila, legrace velká, jen vodovodní kohoutek na konci chvíli protestoval, když do něj Violka, která před překážkou nedobrzdila a ťukla. To by mohla říct každá, že chce cestovat dál. Po chvíli brblání, prskání, bublání a odkapávání, je to přece jen starý vodovodní chlap, ji kohoutek pustil dál. V humně už svítil Stáziččin domeček, o Violku se bála, dávno se z lyžovačky vrátila, na stole vílí dobroty / rosa s příchutí trnek a třešní na vzácné chvíle ze spíže / , ale i pizza Emilka s feferonky, kdyby přišla chuť, tu má ráda Stázička. Přivezla ji cestou z pizzerie Květa ve Veselí. A holky vykládaly, držely se za ruce a zase vykládaly, až z toho povídání a celodenní únavy usnuly. A spí ještě teď. A jestli jste dočetli až sem a při povídání dávno neusnuli, tak honem spát. I ten vítr v Kněždubě už přestal foukat a sníh už jen padá na Ondrušovém. O to víc. Asi ta Violka přece jen něco okoukala a umí kouzlit. Dobrou noc a příště pokračujem.